OSAKA, JAPAN

Dneska jsem si prožila další japonské dobrodružství. Člověk by si řekl, že je to jenom další práce, ale už když jsem slyšela slova managera ,,Pozítří jedeš do Osaky! Hahaha!", tak se mi chtělo brečet, nebo aspoň doufat, že si ze mě dělá srandu. Janička totiž asi před dvěma týdny do Osaky jela a když jsem viděla tu komplikovanou cestu do města vzdáleného 515 km od Tokya, tak jsem se modlila, aby se mi taková práce nikdy nepřihodila. A ups, už to mám za sebou. Nakonec bych to shrnula tak, že jsem se bála celkem zbytečně.

Moje nervy byly na vlásku už ve středu večer, kdy já ještě pořád ani neviděla svoje detaily, které trčely ve schránce na apartmánu a já pro změnu trčela na castingu, který jak naschvál trval 2 hodiny. Tudíž jsem ještě v 10 večer nevěděla, kam mám jet, jak mám jet a kdy mám jet. Díkybohu mám Janičku, která mě upokojovala, že vše bude ok. Och, co já bych tu bez ní dělala. Na apartmánu jsme pak vyzvedly moje detaily a Janička mi objasnila tajemství kolem Shinkansenu. Usla jsem kolem jedné hodiny ráno a to pořád silně neklidná. V šest už zvonil budík a já se podle instrukcí dopravila na Shinkansen pomocí metra a tzv. JR linky. Do Osaky to trvalo dvě a půl hodiny a pak mě čekalo opět metro a jakýsi Keihan Honsen express. Až na pár komplikací, kdy jsem váhala do jakého vlaku skočit, bylo vše v pořádku a já se dostala k restauraci le pond de ciel, kde se fotilo. Fotila se titulka svatebního magazínu Zexy a focení probíhalo od jedenácti do čtyř, což by bylo super, kdyby mi dali oběd :D. Cestou zpátky už jsem se v Shinkansenu i pěkně prospala. Cestu superextravlakem jsem vám natočila, tak se můžete podívat, jak taková cesta vypadá. Doufám, že jsem vás tíhle článkem neunudila a dejte mi vědět, jestli by se vám takovéhle články líbily častěji.